Přeskočit navigaci


Zinneckerovy boudy ¦ Horská chata v Krkonoších na Černé hoře

Historie

Mezi několika hospodáři z Velké Úpy, kteří začátkem 18. století přesunuli svá obydlí blíž k vzdáleným seništím na svazích nedávno před tím téměř vymýcené Černé hory, byli i Zinneckerové, jejichž předci se přistěhovali do Krkonoš v době dřevařského boomu v polovině 16. století údajně jako jedni z prvních (jméno je doloženo k roku 1642) a svůj vztah k výškám si přinesli v genech z alpské domoviny. Když pionýr početného rodu, „otec zakladatel" Ernst Zinnecker přišel na Černou horu, maršovské panství, ke kterému tato část východních Krkonoš patřila, právě měnilo majitele. Zadluženého Jana Jakuba de Waggi juniora střídal Berthold Vilém z Valdštejna a u vlčických sousedů v Janských Lázních stupňovali své budovatelské aktivity Schwarzenberkové. V deskách zemských Království českého je Ernst zapsán jako držitel dvou (Zinneckerových) bud - nejprve tzv. letních, provizorních, záhy však celoročně obývaných - rokem 1701. Postupně tak vznikly osídlené enklávy již zmíněných Zinneckerových Bud, trvale obydlených údajně kolem roku 1720, Malých a Velkých Kühnelových Bud, přejmenovaných po roce 1945 na Pardubické, Volských Bud, na jejichž místě vyrostly mezi dvěma světovými válkami moderní pohostinské podniky - Horský hotel a Sokolská bouda a bud na Černé pasece, reprezentovaných dnes nejnovější variantou mnohokrát přestavované Černé boudy. Horní i dolní Zinneckerova bouda, z nichž ta první leží ve výši necelých 1 100 m n. m., zaujímají slunnou polohu na jihovýchodním svahu s překrásnými výhledy do českého vnitrozemí. Černá hora však dokáže občas rázně připomenout i svou příslušnost k elitě krkonošských velikánů. Záříjový sníh tu nikoho nepřekvapí.

Téměř dvě století si černohorští budaři zajišťovali tvrdý horský chlebíček chovem hospodářských zvířat a travařením. Teprve koncem 19. století, kdy stále početnější janskolázenští hosté vycházeli až na vrchol Černé hory za výhledy do kraje i na krkonošské hřebeny, zřizovali ti podnikavější ve svých příbytcích skrovná pohostinství. Nejčilejší byl již zkušený hostinský Robert Bönsch z hotelu U slunce ve Velké Úpě. Ve staré hájence na Černé pasece otevřel horský restaurant v roce 1888. (viz Krkonoše 10/1996). Strategické místo mezi Janskými Lázněmi a vzdálenou Boudou na Černé pasece bylo pro odpočinek a občerstvení těch méně zdatných výletníků jako stvořené. Však také dolní Zinneckerovu boudu č. 30 s ochotnou „matkou Bönschovou" (Barbara Fucknerová z Velké Úpy, žena budaře Josefa Bönsche) doporučoval lázeňský lékař dr. Bernard Pauer ve svém průvodci po Janských Lázních a okolí dokonce už v roce 1875. To ale bylo opravdu spíše jen domácké pohoštění kávou nebo mlékem při krátkém odskočení od hospodářských úkonů. I manželé Hermann a Marie Hintnerovi přebudovali svou horní boudu č. 29 z gruntu na pohostinské zařízení již na přelomu 18. a 19. století přistavěním prosklené verandy pro hosty po celé délce stavení obrácené k jihu s otevřenou boční terasou. Postupnými úpravami vznikly nakonec čtyři hostinské pokoje a společná noclehárna s celkem 30 lůžky. Berthold Lessenthin ve svých „Krkonoších v zimě" z roku 1900, popisující první sáňkařské závody na sever od Alp v Janských Lázních, vychvaloval Zinneckerovy Boudy jako vynikající startovní místo populárních rohačkových jízd dlouhých 5, 5 km, vedoucích zhruba po trase dnešní Zvonkové cesty, obnovených docela nedávno, ovšem již se sportovními sáňkami, aktivní společností Mega plus, s. r. o., provozující lanovku a lyžařské vleky na Černé hoře. Poslední předválečný majitel Hintnerovy hospody, rodilý horal Heinrich, syn výše uvedených manželů, našel smrt v munduru wehrmachtu paradoxně kdesi v širé ruské stepi na východní frontě. Jeho žena Anna, rozená Tammová a nezletilý syn Klaus, stejně jako sousedka z č. 30 s dětmi, byli ze sběrného tábora v Mladých Bukách vypraveni 26. 7. 1946 transportem č. XIV do tehdejšího sovětského okupačního pásma s cílovou stanicí v saském Brambachu.

Vlastnické jméno po prvních obyvatelích, zaznamenané poprvé v Josefinském katastru 1785, kdy ale už ani jedna z bud nebyla v majetku Zinneckerů, nečinilo většinovému německému etniku v této části Krkonoš žádné potíže, ať již se psalo s jedním nebo dvěma n. Krátce po druhé světové válce se objevil zparchantělý fonetický přepis „Cinegrovky", vypadající s odstupem let a v záplavě současných amerikanizmů docela roztomile. O jejich českém názvu bylo fakticky rozhodnuto již v roce 1946. Publikace vydaná ke Krkonošské výstavě v Trutnově v roce 1949 přinesla ještě zcela zapomenutou Smolnici, odvozenou snad od kolektivem znalců kolem Jaroslava Procházky (s odvoláním na Hoserova průvodce z roku 1803) původně zvažovaných Smolných Bud. (Ten opravdu v souvislosti s Zinneckerovými Boudami zmiňuje i název Kienbaude na lokalitě Kienlehne, užívaný prý ještě koncem 18. století; Kien = podle německého slovníku louč, smolnice. Že by se toto pojmenování objevilo i v jiných pramenech mi není známo. Navíc jeho fonetická podoba se sousedními Kühnelovými Boudami, zvlášť v dialektu starých horalů mohla být svádivě blízká a tak budu zřejmě první, kdo vysloví nahlas téměř svatokrádežnou myšlenku, že stejně jako se utne mistr tesař, je to při vší úctě jen jedno z dalších místopisných pomýlení velkého J.K.E.H.) Oficiálně však byly Zinneckerovy Boudy ještě před rokem 1950 přejmenovány Okresní názvoslovnou komisí v Trutnově na Loučné Boudy. S velkým předstihem, pravděpodobně dík aktivitě neúnavného značkaře prof. Stanislava Krause, se nový název lokality objevil již v nově vydané Semíkově turistické mapě Krkonoš koncem roku 1947. V turistických průvodcích z nakladatelství Olympia z roku 1975 a 1980 zdůvodňuje autor Josef Staněk název tradiční výrobou loučí (sic!). Není ani moc nepochopitelné, že se umělý název příliš neujal a ten původní, tvořený přídavným jménem přivlastňovacím (což je právě pro krkonošské boudy charakteristické, i když objektivně ne zrovna nejšťastnější) se pokorně vrací i do map.

Enkláva spadala až do 1. 1. 1950 do katastrálního území samostatné obce Černá Hora s vlastním číslováním objektů (29, 30), která je dnes součástí Janských Lázní. V letech největšího podnikatelského rozkvětu mezi světovými válkami slučovala původně dřevařská obec valnou část roztroušených sídel na jižním úbočí stejnojmenného masivu: Kromě přední a zadní části samotné Černé Hory, vzniklé rozdělením Maršova na osm samostatných správních celků 10. května 1873, ještě bývalé Volské Boudy, Boudy na Černé pasece, Malé a Velké Kühnelovy (Pardubické) Boudy, Zinneckerovy Boudy, Zrcadlovky, Hoffmannovy Boudy a dnešní lokalitu Na Bolkovské pasece. Celkem to bylo 85 obytných domů a bud s cca 330 obyvateli. Významnou změnu do zaběhaného života enklávy, kam z údolí dlouho vedla jediná cesta, pojmenovaná po krkonošském mecenáši, častém a váženém hostu Janských Lázní, textilním podnikateli Adolfu Prelloggovi a ojedinělou vymožeností spojení se světem bylo jen telefonní vedení, přinesla výstavba první kabinové lanovky v tehdejší ČSR z centra lázní na vrchol Černé hory. (Nejvyšší ocelová podpěra č. 5, dosahující bez několika cm 38 m, stála právě poblíž Zinneckerovek.) Po zahájení provozu v roce 1928 v oblasti několikanásobně vzrostl turistický ruch a Černá hora tak mohla nabídnout ideální podmínky především lyžařům. Dnes je na sjezdovku pohodlně vyvezou navíc i dva vleky, Protěž a Anděl, z nichž ten starší byl svého času nejdelším u nás. V současnosti je ve výstavbě moderní čtyř sedačková lanovka Dopelmayer.

Krátce před měřičskými pracemi c. k. komisařů sbírajících podklady pro ceněnou indikační mapovou skicu stabilního katastru z roku 1841, spodní bouda vyhořela. Na mapě je vedle původní horní „devětadvacítky", vlastněné Antonem Rennerem, příslušníkem dalšího rozvětveného krkonošského rodu původem z Alp, zachycena již novostavba Franze Bönsche z roku 1838. Jeho potomci ji vlastnili téměř do první světové války. V adresáři z roku 1911 je jako majitel uveden vnuk Johann; 17. 7. 1912 ji však obci Janské Lázně prodal za úctyhodnou sumu 9 200 rakouských korun jeho bratr Heinrich a to včetně vodního práva ke třem vydatným pramenům kvalitní pitné vody, napájejícím lázeňský vodovod od roku 1893. (Sousedící část lesního revíru č. 14 se podle starých lesnických map kdysi s jemnou dávkou humoru jmenovala Kočičí prameny.) O dvacet let později odpovídala cena v přepočtu rovné stovce hodnotných československých tisícikorun. Heinrich Bönsch si ji však nejspíš příliš neužil. Jeho jméno uvádí seznam obětí 1. světové války na pamětní desce ve zdi janskolázeňského katolického kostela sv. Jana Křtitele. Z frontové linie se vrátil s nechtěným suvenýrem - tuberkulózou. Bouda byla v majetku obce do roku 1945. Léta neobydlenou ji obhospodařovali sousedé Hintnerovi, od začátku 30. let minulého století tu bydlela rodina Kuglerova. V roce 1936 se přistěhoval pošťák a příležitostný švec Josef Kühnel se ženou Emilií, rozenou Kneifelovou, který se tak vrátil do rodného domu své matky Albíny, vnučky již jmenovaného stavitele boudy z roku 1838. Osiřelá zůstala i po jejich poválečném vystěhování a většinu následujícího času sloužila jako dependance druhé budovy. Po dokončené celkové renovaci vinou neopatrnosti tehdejšího správce v noci ze 16. na 17. prosince 1971 do základů vyhořela.

V letech před požárem správcoval na boudách jeden z důstojných nástupců nedostižného Jindřicha Buchala v roli vládce Krkonoš, rodák z Borové u Náchoda, František Umlauf (1910 - 1983). Nepotřeboval karnevalový převlek ani vích koudele na bradu; svůj krakonošovský vzhled prezentoval s přirozenou noblesou bez příkras a komerčních doplňků. (Jen trochu dekadentní hůlka jako by připomínala někdejší bouřlivé mládí švihákovo.) Tak jej na mnoha pohlednicích zachytil nejprve Josef Žák a především Mistr krkonošské fotografie Jiří Havel. Není těžké uhodnout, kam dobrácký pan Umlauf pošilhává i na svém posledním portrétu z náhrobního kamene svobodského hřbitova.

Poslední čtvrtstoletí totalitní éry vládl na Černé hoře urputný stavební ruch. Několik let se vlekla výstavba televizního vysílače, přímo desetiletí pak nové gondolové lanovky, o předimenzované Černé boudě ani nemluvě. K tomu vznikala i asfaltová silnice až na vrchol, využívající v nástupním úseku část turistické Lobkowicovy cesty. Pro stavbaře nebyl problém vybudovat na spáleništi někdejší spodní boudy již s janskolázeňským č. p. 130 rekreační chalupu pro prominentního činitele několika předlistopadových vlád Stanislava Rázla, který ji na počest vnuka Lukáše neoficiálně nazval Lukovo výsluní. Při občasných návštěvách poutala pozornost místních obyvatel a náhodných turistů i nevšední kráska, v té době poměrně známá a snad i nadaná herečka, méně již úspěšná porevoluční podnikatelka, jeho dcera Regina. Na boudě hořelo za podivných okolností ještě jednou 4. září 1990. Tentokrát byl oheň včas uhašen.

Dávno před tím, ještě dříve než krkonošské boudy obsadili odboráři, v éře poválečných národních správců roku 1946, byla Zinneckerova bouda jako široko daleko jediná, snad jen s výjimkou Pražské boudy na Lučinách, vlastněné tradičně Čs. poštou, provozována kolektivním vlastníkem, firmou SKEP El. podniky, kterou záhy vystřídaly další. Z těch významných VCHZ Synthezia Semtín z Pardubic, po roce 1963 Československá televize a od začátku 80. let téměř do konce století Stavby silnic a železnic, které ji v letech 1983 - 85 přestavěly do současné podoby. Od nich si ji v roce 1999 pronajal a později odkoupil dnešní provozovatel Josef Racko. V moderně vybaveném podniku s útulným staromilským dřevěným interiérem nabízí celoročně ubytování a stravování návštěvníkům Krkonoš. Stoletý kruh se uzavřel. Unikátní výhledy navíc jsou zadarmo, stejně jako kdysi.

Pramen: www.freiheit.cz



Přepnout na LETNÍ VZHLED Přepnout na ZIMNÍ VZHLED
volba vzhledu